Site Overlay

Naďa

Opatrně a za pomoci mladého, galantního průvodčího vystoupila z vlaku. Chtěla se hned zastavit a nasát vůni města, na kterou se tak těšila, ale davy za ní se tlačily a ona jim musela podlehnout a jak jen to nohy dovolovaly, šla s proudem k hlavnímu vchodu.

Zaskočilo jí jak moc její pokročilé stáří naráží na tep velkoměsta. A taky to jak moc lidí bezohledně naráží do ní.

Vystrašeně si tiskla svoji černou kabelku na levý bok a druhou rukou se opírala o hůl.

Šla městem, koukala po nových fasádách, moderních tramvajích, obchodech, po lidech…Město omládlo.

Za hodinu byla na místě a i přes počáteční rozpaky cítila, že si ji duch parku přeci jen pamatuje, že na ní nezapomněl, tak jak ona nikdy nezapomene na něj. 

Pomalu došla k lavičce, z které se před chvílí zvedl mladý pár. (Ona měla holé nohy, i když to počasí ještě zdaleka nedovolovalo. On ji hladíl po její husí kůži a měl co dělat s nastupující erekcí…)

Dosedla a nehtem odpinkla žlutý vajgl, který ji tam mladý pár zanechal. Trefila se do černé pánské polobotky. Pomalu zvedala zrak a už se chtěla omluvit, ale muž byl rychlejší:

,,Jak jinak Naďo, než takhle…”

Byl elegantně oblečený, měl klobouk, vrásky, úsměv…

Naďa se dívala do té staré mužské tváře. Byla to milá tvář. Ale neznámá, tak jaktože on zná ji?

Zvedla lehce pyšně špičatou bradu a červeně namalovanými, úzkými rty se zeptala:

,,Pardón, ale odkud se známe. Dlouho jsem tu nebyla a nepamatuji si vás.”

,,Nebyla si tu přesně 48 let,” řekl muž a bez vyzvání se posadil bokem vedle ni. Prohlížel si ji jakoby sochař potkal náhle v parku sochu Davida.

,,Promiňte ale kdo jste? Tohle mi není moc příjemné.”

Muž se na ni smířlivě usmíval: ,,Ty si milá. To si dřív nebyla. Na cizí lidi si uměla být dost prudká. Pokud z nich nemohlo kápnout něco v tvůj prospěch. Pamatuješ?”

Pobavil se nad tím jako nad drobnou dětskou lumpárnou a naznačil ji, že ji rozhodně nechce nic vyčítat.

Ano, přesně taková jsem byla, pomyslela si a hluboce se muži zadívala do očí. Ty oči nevidí poprvé, ale kdo je to, to nedokáže říct.

Klidně na sebe hleděli a nikdo nic neříkal. Nad hlavou jim šuměly listy stromu, který nebyl ani poloviční, když Naďa město opustila.

Muž se zhluboka nadechl: ,,Pořád v tobě vidím tvoji krásu Naďo. Myslel jsem si to, že se hodně promění. Je teď taková uvědomnělá. Ne tak povrchní jako dřív. Asi si leccos zažila. Je to těžší než jsem předpokládal. Nevím, jestli nejsi nemocná? Jestli si nepřišla o dítě? O manžela? A vlastně nic z toho vědět nechci.”

Naďa ani nedutala. Už ani nepřemýšlela, kdo ten muž je. Byl ji blízký, jakoby se znali roky. Bylo ji s ním dobře a klidně.

,,Celou dobu jsem se bál, že až to jednou nastane, tak to nebude mít takovou sílu jak jsem si představoval. Ale můj Bože je to mnohem silnější.”

Muž sklopil hlavu. A hledal v zemi další slova i odvahu.

,,Pokračujte prosím,” řekla potichu.

,,Já vím, chceš abych tě opěvoval, aby si cítila obdiv… Naďo ty si byla živa z kytic, lichotek a náklonosti. Jenom ty moje tě nezajímali. Ale ne, nic ti nevyčítám. Neuměl jsem to. Byl jsem ňouma, břídil, nevím jak dál…”

Muž ztrácel pevnou půdu pod nohama. Opadla z něj maska galantního tajemného starce a zbyl tam vedle ní na lavičce malý kluk.

Naďa mu položila ruku na jeho: ,,Kde jsme se potkali prosím vás. Připomeňte mi to.”

Muž si mladistvě a nervozně  povolil kravatu.

,,Mám rodinu Naďo. Krásnou rodinu. Moje žena je skvělá. Skvělá přítelkyně, matka, babička…taky kuchařka. Mockrát jsem ji o tobě chtěl povědět, vím , že by mě chápala a to by mě právě zraňovalo.” 

Muž se najednou zvedl. Kousek poodešel, pak se na ni ještě otočil.

,,Tak ti děkuju Naďo a bud ještě dlouho živa. Doufám, že pořád občas zpíváš a tančíš.”

Otočil se pomalým krokem bez ohlídnutí ji zmizel z dohledu.

Naďa zůstala sedět a třásla se. V očích se jí začaly hromadit slzy.

   Podívala se na hodinky. Ukazovaly právě jednu hodinu. Zvedla se, ve zmatení se ani nestihla pořádně rozloučit s parkem, jejím nejoblíbenějším místem ve městě, kam dřív chodila každý den.

Znovu si přečetla adresu na dopise, který měla už přes měsíc v kabelce a vyrazila.

Za nedlouho seděla v kanceláři pana notáře. Byl to mladý muž se širokým úsměvem.

        ,,Paní Naďo,  v jisté galerii je dnes právě rok vystavována sbírka akademického malíře Jána Naděného ( podotýkám, že jde o pseudonym) , který vás od Vašeho odchodu z tohoto města každý rok po paměti maloval. Jeho intenzivní myšlení na Vás a domněnky o Vašem fyzickém i psychickém stavu jsou zachyceny ve čtyřiceti osmi vašich portrétech. Poslední je z letošního roku a jste na něm vyobrazena jak tak koukám až neuvěřitelně věrohodně. Sbírku Vám dnešním dnem  celou odkazuje. Gratuluji a doufám, že se mnou nyní galerii navštívíte. Je tam připraveno malé pohoštění a milovnící výstavy 

                                       se Vás už nemůžou dočkat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *