Site Overlay

Lorenc MuDrc

V zapadlé odlehlé čtvrti maloměsta stál osamělý dům s rozsáhlýmy sklepnímy prostory, o kterých vědělo jen pár šťastných žen. Nejméně třetina z nich se teď tísnila v jedné z místností zatuchlého prostoru a čekala až se otevřou dveře, na kterých je napsáno to posvátné jméno – Oskar Lorenc MuDrc.
Ženy nervózně popocházely po místnosti a svíraly v ruce papírek s pořadovým číslem. Většina pacientek si nenápadně mapovala lístečky ostatních, takže brzy všechny věděly přibližné pořadí čekajících bez toho, že by si musely něco říkat.
Upovídaná paní Stela, kterou znal každý z pošty byla nervózní, neunesla tíhu zvědavé atmosféry v čekárne a prolomila ledy:
,,Slyšela jsem, že jednu ženu donutil dívat se pořád dokola na poslední scénu ze Tří oříšků. Prý aby měla pocit, toho, že cválá na koni sněhem a chlap jí čumí na záda. Koukala na tu scénu doma prý týden v kuse a pak byla uplně zdravá. Já bych teda nemohla jen tak tejden koukat na televizi, vyhodili by mě z pošty. Doufám, že mi vymyslí něco jinýho”
,,Je to prý individuální”, řekla řezníkova žena, ,,Já zas slyšela, že jedné nařídil nosit měsíc bílý háčkovaný rukavičky a nezašpinit je. Aby si prej uvědomila, že často strká ruce tam kam nemá. To já bych taky nemohla, vždyť mám ruce věčně od krve.”
Všechny ženy se nechaly strhnout jen Hana, která seděla na konferenčním stolku, svírala v ruce číslo 56 kroutila oči v sloup.
Najednou se dost neohraběně sami otevřely dveře a z ordinace zazněl sametový, tajemný mužský hlas: ,,Padesátšest”
Hana se naprosto klidně zvedla a protože bylo ve sklepních prostorách vedro k zalknutí a venku třicet stupňů, odlepila si ze stehen titulní stranu časopisu Psí život a zkasala si sukni dolů.
,,Hano, tak hodně štěstí,” sykla na ní Stela, ale Hana jí nevnímala a kosila si cestu davem žen. Vešla do místnosti a zabouchla za sebou dveře. Za velkým psacím dřevěným stolem seděl muž, asi pětatřicátník. Koukal do papírů na stole a na Hanu se ani nepodíval. V ruce svíral provaz natažený na kliku od dveří. Druhou rukou pokynul Haně, aby si lehla na pověstnou gynekoligickou ,,kozu”. Hana se ale místo toho zpříma rozešla k jeho pracovnímu stolu, opřela si obě ruce jako o katedru a spustila:
,,Brácha? Co to děláš!?”
Když Lorenc uslyšel ten hlas z jeho dávné minulosti vyskočila mu leknutím propiska z ruky, vyvalil bulvy a rozpaky začal zahánět hraným kašláním.
Mezitím v čekárně bylo několik žen přilepených spánkem na dveře ordinace a poslouchaly.
,,Co jí říká?” ptala se Stela, která se kupodivu neprobojovala dopředu.
,,Kašle” konstatovala asi padesátiletá žena u dveří.
,,Jeho metody jsou fakt různý. Klidně jí může nakašlat do rozkroku, jestli má pocit, že by jí to pomohlo. Jedné ženské prej poradil, ať si tam kape každej den citron. Že je moc poslušná a vůbec by nevadilo, kdyby doma na chlapa byla občas trochu kyselá. Zachránil tak už nejedno manželství,” vysvětovala šeptem další žena, přičemž se dost neostýchavě poškrábala v rozkroku.
Mudrc Oskar Lorenc zakladatel nové léčivé metody ,,Hovory s vagínou” se mezitím ve své ordinaci vzpamatoval a pomalu si stoupal ze židle, přičemž Hanu hypnotizoval pronikavým, zkoumavým pohledem.
Hana se nenechala vyvést z míry při pohledu na svého bratra, který v tu chvíli vypadal jako postava se sci-fi hororu a chrlila na něj, to co už v sobě tak dlouho nosila.
,,Co si myslíš, že děláš? Vrať se domu! Jak myslíš, že je mámě? Prvních několik měsíců od tvýho zmizení probrečela u okna a všechny jsme se o ni staraly. Když jsme se potom dozvěděly, že si to nejspíš ty, ten záhadnej novej gynekolog co léčí někde ve sklepě blbejma kecama, tak mámu málem odvezli! Víš jaká by to byla ostuda, kdyby se to rozkřiklo? Vždyť ty tady normálně ženskej koukáš do…(větu nedokončila a místo toho si zacpala pusu a vyloudila divný zvuk). Okamžitě nech té šaškárny, sundej si ten hábit, přestaň čumět jako blázen a pojď domu! Všechny na tebe čekáme. Teď se to dá ještě….”.
Větu už ale nedokončila. Stáli tam naproti sobě sourozenci podobní jako vejce vejci a chvíli to vypadalo, že se pustí do zápasu MMA. Lorenc začal pomalu zvedat svoji pravou rukou a znovu ukázal na gynekologické lehátko. Hana zmlkla jakoby jí Lorenc narval do pusy špunt a stejně tak se zaklonila a zarazila se. Bez řečí si vykasala sukni, sundala kalhotky a vyskočila na kozu jako laňka. Lorenc nešel ani k ní, jen se naklonil od svého pracovního stolu, lehce zasyčel a stáhl koutky dolů jakoby viděl něco nepěkného.
,,Ona tam po něm něco hulákala”, šustilo mezitím čekárnou.
,,Hana? No, je možný, že se potřebuje vykřičet. Poslední dobou byla nějaká zaražená,” řekla na to konto znalecky Stela.
Hana v tu chvíli. kdy se ženy pomalu začínaly odlepovat od dveří a sedat si zpátky na svá místa, ležela na koze poslušná jako beránek a ptala se: ,,Tak jak to vidíte pane doktore?”
Lorenc se pousmál, vstal, šel k velké dřevěné skříni a vytáhl z ní průhlednou tašku, kterou podal Haně.
,,Jednu tam prej uspal na šest hodin. Potřebovala si podle něj jen odpočnout. Jestli je tohle taky ten případ, tak to já jdu domů,” konstatovala jiná paní a začala nervózně popocházet po čekárně.
,,Já bych tu čekala i těch šest hodin. Mám to akutní,” řekla ta žena co předtím tiskla ucho ke dveřím a zas se výrazně poškrábala na přirození.
V tu chvíli se nečekaně otevřely dveře. Ve dveřích stála Hana v bílých krátkých šatičkách na knoflíky, podkolenkách a ortopedických sandálech. Na kapsičce měla přichycenou jmenovku Hana Lorencová – Sestra. A s tím nejkrásnějším usměvem, který u ní ještě nikdy nikdo neviděl pronesla:
,,Padesátsedm Prosím!”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *