Site Overlay

Bohuslav Konrád

Prsty mu hbitě a smyslně rejdily po krku jeho houslí. Smyčec ladně klouzal po strunách. V rychlejším tempu trhal hlavou, aby z čela setřásl spocenou patku vlasů. Celým jeho tělem projížděla vibrace nádherných a dlouho zkoumaných tónů. Tu melodii měl v hlavě od útlého dětství a teď konečně ji mohl takhle žít. Nechával ji láskyplně prostoupit celým jeho tělem. Společně s orchestrem a dirigentem, kterého periferně celou dobu sledoval. Bachův koncert A-moll. Věděl, že v publiku sedí jeho staří rodiče. Drží se za ruce. Matka pláče. Otec – největší skeptik synovi hudební kariéry zírá s otevřenou pusou a uvnitř se stydí za všechna ta pochybovačná vyřčení. Konrád sebejistě vládne nástroji, následován asi padesíti dalšími hudebníky, kteří jsou jeho uměním strženi. A tam, u vchodu do sálu, i když ji neviděl určitě stojí ta nádherná dlouhonohá harfistka, které včera nenápadně vsunul do kabelky pozvánku. Konráda celá atmosféra koncertu tak dojímala, že mu nekontrolovaně vyklouzlo pár slz, které by měly ideálně dopadnout na vrchní desku jeho nástroje, ale místo toho dopadly na dřevotřískovou desku pracovního stolu.
Žák Pavlík zrovna dohrál poslední tóny svého přednesu a s pohledem na plačícího učitele se jalově zeptal:
,,Až tak jo?”
Konráda tím vytrhnul z jeho snění.
,,Prosím?” otázal se slušně učitel a chvíli to vypadalo, že neví proč tenhle dospívající neomalenec v rozthaných džínách leze na jeho hlavní koncert sezóny.
Po pár vteřinách se probral, stoupl si, popotáhl si manšestráky a se zamračeným obočím pokyvoval.
,,Pavlíku, to bylo horší než minule. Dynamika uplně žádná, intonace mimo. Do příště se podívej hlavně na tu středovou část. Ta se nedala poslouchat vůbec”
,,Hmm, to už jste říkal minule,”odsekl žák Pavlík mezitím co si balil housle.
,,Až to zahraješ dobře, tak už to neřeknu,” odsekl uplně stejně Konrád.
Žák Pavlík sebral futrál a školní tašku si hodil přes rameno tak nešikovně, že u toho porazil sádrovou bustu J.S. Bacha a pult na noty.
Oba koukali na spadlé věci. Žák Pavlík bojoval s leností znovu si sundat těžkou brašnu a zohnout se a Konrád začínal bojovat se vztekem.
,,Se omlouvám,” řekl nakonec Pavlík a s ukonejšeným svědomím, že starej potřebuje taky trochu pohybu odešel.
Konrád zvedl stojan a bustu. Chvíli na ni smutně koukal. J.S. Bach utrpěl při úderu školní brašnou ztrátu zorničky a naštípnutí ušního boltce.
Při pohledu na potlučence mu jemně cukly nervy v oblasti očních víček a silně k sobě stiskl čelisti. Slovní úlevu, ale tak jako několikrát za den polknul.
,,Dobrý den,” ozvalo se najednou vysokým dětským hláskem hned za ním.
Konrád se lekl a busta J.S.Bacha, ležela ten den na zemi po druhé.
,,NO to snad!” vyklouzlo mu z úst a rychle ji popadl ze země. Pro jistotu už ji budu mít na klíně, pomyslel si a bez toho, aniž by se na žačku aspoň podíval si sedl za stůl.
Žákyně Jolana Koutná, usměvavá copatá, pihatá holčička, která právě přišla na svoji první hodinu si mezitím rozbalovala svoje malé housličky a pokukovala po nedostupném učiteli.
,,Tak začni stupnicí. Jakou jsme měli?”
Jolana odhodlaná být nejlepší žačkou učitele Konráda na sobě nedala znát znejistění z nečekané otázky a sebevědomě odpověděla. ,,Stupnici jsme měliii…. K-moll” , řekla a usmála se.
Konrád zaťal prsty do busty, tak silně, že to vyloudilo nepříjemný zvuk, z kterého mu běhal mráz po zádech. Existenci stupnice K moll už na pravou míru ale uvést nestihl. Jolana už byla v půlce.
Tělem a výrazem hrála jako virtuoz. Očima naznačovala hluboký prožitek. Hlavou házela jakoby jí patka vadila do očí, i když žádnou neměla a smyčcem rejdila po strunách, tak rychle a zběsile, jakoby se spojil zvuk skřípající křídy a vrzající židle. U toho ještě stačila občas mrknout na Konráda a s výrazem sebevědomého umělce se na něj usmívala.
Bylo to po třetí v životě, co Konrád cítil palčivou bolest v páteři, v zátylku a nakonec v hlavě, která pod nátlakem negativních emocí explodovala. Poprvé se to stalo, když mu bylo sedm let a zjistil, že mu spolužáci sáňkují na futrále od houslí. Pokusil se tenkrát nacpat jednomu spolužákovi smyčec tak hluboko do krku, že mu výrazně poranil hrtan a navždy poškodil dávivý reflex. Po druhé to bylo, když kvůli dopravní zácpě nestihl konkurz do státní filharmonie. Tenkrát vlastní vahou a pomocí dvou lyží na autě za ním udělal ze své Škoda felicie harmoniku.
Dnes to vypadalo asi takhle. Konrád se pomalu zvedal ze své židle. Oči i nozdry se mu rozšiřovaly. Blížil se k Johaně, která dlouho nepochopila situaci a proto prvních několik momentů učitelova záchvatu vesele doprovázela stupnicí K – moll. Zhruba do okamažiku než jí kolem hlavy prolítla busta J.S.Bacha a Konrádovo hlasité: ,,Nehraaaj, ty malá kráávoo!”
Během toho co rozbíjel stojanem na noty dřevotřískovou katedru slabikoval: ,,Na-piš- si- na- fu-trál- jsem- hov-no- ho-vno-ho-vno!”
A nakonec nacpal všechny Johančiny věci včetně přezůvek, bundy a houslí do futrálu a s konečným ,,vypadni!!” ji vyprovodil ze třídy. Pak se zhroutil do kouta k bustě J.S. Bacha.

Život Johany Koutné se po její první hodině houslí vyvíjel všelijak. V první řadě začala koktat a koktala až do puberty. V dospívání se zážitek dost odrazil na garážové metalové kapele ,,Jsem Hovno, hovno, hovno”. Ale nakonec v dospělosti konečně pochopila, že tato pětiminutová lekce od Bohuslava Konráda dala přeci jen jejímu životu spoustu pozitivního. Založila velice užitečnou a vyhledávanou organizaci ,,Nesplněný sen” ,která pomáhala seniorům uskutečnit jejich životní nenaplněné touhy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *